myslím, že celý štáb učenců ze South Kensingtonského musea by ji mohl určiti.« Pak vzal z malé krabičky po pilulkách malou kůstku u velikosti bobu. »Pokud mohu sám posouditi, jest tato lidská kost protějškem oné, kterou držíte v ruce. To Vám poskytne trochu názoru o velikosti onoho zvířete. Podle zbytku chrupavky poznáváte, že to není kost zkamenělá, nýbrž nová. Co tomu říkáte?«
»Zajisté z nějakého slona — —«
Zaúpěl, jako bolestí.
»Nemluvte tak! Nemluvte o slonech z Jižní Ameriky. I v našich dnech soukromých škol —«
»Nuže, tedy,« přerušil jsem ho, »z nějakého jiného jihoamerického zvířete — na příklad nějakého tapíra.«
»Můžete býti jist, mladíku, že svoje předměty velmi dobře znám. Tohle není kostí, již by bylo lze stotožniti s nějakou kostí tapírovou, nebo jiného tvora, v přírodopise známého. Tato kost náleží zvířeti ohromnému, velice silnému a jestliže porovnáváme, také nesmírně dravému. Zvířeti, které žije na zemském povrchu, ale vědou nebylo dosud pozorováno. Nejste dosud přesvědčen?«
»Alespoň mám o věc hluboký zájem.«
»Tu tedy není váš případ beznadějný. Cítím, že někde ve vás číhá trochu rozumu a proto budeme za tímto světélkem tápati, dokud ho nenalezneme. Zanecháme teď zemřelého Američana a já budu pokračovati ve svém vypravování. Dovedete si představiti, že jsem sotva ode-
