»Avšak nepřipouštíte dosud, že jest to rozhodující?«
»Mohlo by to býti ovšem jen náhodou, nebo snad onen Američan viděl někde podobný obraz a zapamatoval si jej. Bylo by pravděpodobno, že by se podobná věc objevila nanovo v paměti člověka, stiženého horečkou.«
»Dobrá tedy,« pravil profesor shovívavě, »zatím to odložíme. Teď vás však prosím, abyste se podíval na tuto kost.« Podával mi kost, o které se již před tím zmínil, že byla v majetku onoho mrtvého člověka. Byla asi šest palců dlouhá a tlustší mého palce a na jednom konci byly jakési známky po vyschlé chrupavce.
»Jakému známému zvířeti by mohla tato kost asi náležeti?« tázal se profesor.
Prohlížel jsem pečlivě kost a pokoušel jsem se vzpomenouti si na nějaké svoje zpola zapomenuté vědomosti.
»Mohla by to býti velice tlustá, lidská kost klíční,« řekl jsem.
Můj společník zamával rukou, jako by mne chtěl s pohrdáním omlouvati.
»Lidská klíční kost jest zahnuta. Tato jest rovná. A pak lze pozorovati na jejím povrchu žlábek, který nasvědčuje, že s kostí byla spojena veliká šlacha, což by nebylo u klíční kosti na místě.«
»Pak se tedy přiznávám, že nevím, co by to bylo.«
»Netřeba, abyste se za to styděl, že tím dáváte na jevo svoji nevědomost, poněvadž ne-
