Kapitola IV.
Je to nejvelkolepější věcí na světě.
Sotva byly dveře zavřeny, již vyrazila paní Challengerová z jídelny. Malá tato dáma byla v náladě přímo zuřivé. Postavila se svému manželi v cestu jako rozlícené kuře před bulldoga. Bylo jasno, že viděla můj ‚odchod‘, ale nepozorovala mého návratu.
»Jakým jste to surovcem, Georgi!« zaječela. »Zranil jste tohoto slušného, mladého muže.«
Ukázal palcem za sebe.
»Zde je, zdravý a bez úhony, zde jest za mnou.«
Byla tím pomatena, avšak nikoliv přílišně.
»Lituji, neviděla jsem vás.«
»Ujišťuji vás, milostiva paní, že jest vše v pořádku.«
»Ale poznamenal vám přece jen váš ubohý obličej! Ach, Georgi, jakým jste to násilníkem! Nečiníte nic, od jednoho konce týdne ke druhému, než samé hanebnosti. Každý vás buď nenávidí, anebo si z vás tropí žerty. Již mně s vámi došla trpělivost a tohle jest konec.«
»Suché prádlo,« zavrčel.
»Již to není nikomu tajemstvím,« křičela. »Domníváte se, že celá ulice — že celý Londýn se bude pro tuto věc — — odejděte, Austine, není vás zde třeba. Myslíte, že o vás všichni nemluví? Kde jest vaše důstojnost? Vy, jako
