Přeskočit na obsah

Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/42

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Profesor těžce oddychoval a neřekl nic.

»Buď tomu jakkoliv, není to poprvé,« pravil policista přísně a potřásal hlavou. »Byl jste předešlého měsíce pro podobnou věc v nesnázích. Způsobil jste tomuto mladému muži na oku bouli. Chcete, aby byl zatčen, pane?«

Zamítl jsem to.

»Ne,« řekl jsem, »nechci.«

»A proč to?« tázal se policista.

»Měl bych se pokárati sám. Vetřel jsem se k němu. A před tím mně dal poctivou výstrahu.«

Policista sklapl svůj zápisník.

»V budoucnu nás ušetřte takových výstupů,« pravil. »Nuže, tedy! Odejděte již! Odejděte již!« Tato slova řekl řeznickému učňovi, nějaké služce a jednomu nebo dvěma pobudům, kteří se tu shromáždili. A pak kráčel těžkopádně dolů ulicí, žena před sebou tento malý zástup. Profesor na mne pohleděl a v pozadí jeho zraku jsem zpozoroval něco humoristického.

»Pojďte ke mně!« pravil, »Ještě nejsem s vámi hotov.«

Tato výzva zněla poněkud nekale, avšak přes to jsem za ním vstoupil do domu. Sluha Austin, stoje tu jako dřevěná socha, zavřel za námi dveře.