muž, jenž by měl býti rektorem na některé veliké universitě a jemuž by mělo naslouchati tisíc uctivých studentů! Kde jest vaše důstojnost, Georgi?«
»A kde jest vaše, má draha?«
»Až přílišně mne pokoušíte. Takový rváč — takový sprostý, hašteřivý rváč se z vás stal!«
»Nezlobte se, Jessie!«
»Takový řvoucí, vztekající se násilník!«
»Teď toho mám již dosti! Na stolici trestu!« pravil.
K mému překvapení se sklonil, chytil ji a posadil ji na vysoký sloup z černého mramoru, stojící v rohu síně. Tento podstavec byl nejméně sedm stop vysoký a tak tenký, že se na něm sotva udržela v rovnováze. Směšnějšího zjevu, než jaký poskytovala, sedíc tam nahoře, s tváří rozjitřenou hněvem, s houpajícíma se nohama a se ztrnulým tělem ze strachu, aby se nepřekotila, bych si nedovedl představiti.
»Sejměte mne!« naříkala.
»Řekněte ‚prosím‘.«
»Jste surovec, Georgi! Sejměte mne okamžitě!«
»Pane Malone, pojďte se mnou do mé pracovny.«
»Opravdu, pane — —« řekl jsem, dívaje se na dámu.
»Zde za vás pan Malone prosí, Jessie. Řekněte ‚prosím‘ a ihned budete dole.«
»Ach, vy surovče! Prosím, prosím!«
Pak ji sejmul, jako by byla kanárkem.
