tvrzení, která jsem pronesl ve své přednášce.«
V jeho metodě byla taková drsná přímost, že bylo velice obtížno nějak vpadnouti. Musil jsem stále ještě hráti svou hru a čekati na nějaký lepší průlom. Z dálky se to zdálo dosti prostou věcí. Což pak mně můj irský důvtip nemohl nějak pomoci, když jsem tak bolestně potřeboval jeho přispění? Profesor mne probodával svýma ostrýma ocelovýma očima. »Nuže tedy, nuže!« zachrochtal.
»Jsem ovšem spíše jen pouhým žákem,« řekl jsem se slabomyslným úsměvem, »sotva více, řekl bych, než vážným badatelem. Zároveň se mi zdálo, že jste byl ohledně Weissmanna v této věci trochu přísným. Zdali pak všeobecné vědecké důkazy od té doby nepoukazovaly ku — ku — nu, ku posílení jeho postavení?«
»Jaké důkazy?« Mluvil s hrozivým klidem.
»Nu, ovšem, vím dobře, že zde není nic, co bychom mohli nazvati důkazem konečným. Poukazoval jsem pouze na směr moderní myšlenky a na všeobecné vědecké názory, mohu-li se tak vyjádřiti.«
Naklonil se s velikou vážností vpřed.
»Myslím, že víte,« pravil, počítaje si konečky svých prstů, »že lebeční udavatel jest faktorem stálým.[1]«
»To jest přirozené,« řekl jsem.
- ↑ Zde jest míněn uhel, jevící se při měření lebek. U téže lidské rasy a stejného druhu zvířat, zůstává nezměněný. Pozn. překl.
