bych byl uprchl. Stejné pocity jsem vyčetl i s tváří lorda Johna a Summerleea, ale Challenger se nadýmal jako nějaká kytka na slunci.
»Mohou býti kmenem nevyvinutým,« pravil hladě si vousy a rozhlížeje se kolem, »avšak jejich chování u přítomnosti lidí povýšených by mohlo býti dobrou lekcí naším pokročilejším Evropanům. Jak jest to zvláštní, když vidíme tyto správné pudy člověka přirozeného!«
Bylo zřejmo, že domorodci se dali na válečnou stezku, neboť každý muž měl s sebou svůj oštěp — dlouhou bambusovou tyč, opatřenou kostěným hrotem a také luk a šípy a pak jakýsi kyj, nebo kamennou válečnou sekeru, připjatou po boku. Jejich temné, hněvivé pohledy na lesy, z nichž jsme přišli a časté opakování slova »Doda« nám objasnili, že jsme se setkali se záchraným oddílem, který vyrazil, aby zachránil nebo pomstil syna starého náčelníka, neboť jsme uhodli, že jím byl mladík, který se s námi vrátil. Celý kmen pak usedl v kruhu k poradě, zatím, kdy my jsme seděli na blízku, na čedičovém balvanu, a pozorovali jsme jejich počínání. Dva nebo tři válečníci mluvili a konečně se pustil náš mladý přítel do horlivé řeči a doprovázel ji posuňky a výrazy tak výmluvnými, že jsme jim rozumněli právě tak jasně, jako kdybychom znali jeho jazyk.
»Proč bychom se vraceli?« pravil. »Dříve nebo později musí býti tato věc vyřízena. Vaši soudruzi byli zavražděni. Co na tom, že jsem se vrátil já a že jsem byl zachráněn? Ostatní byli
