Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/287

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena

sem ve tvářích. Pozdě odpoledne jsme dospěli k okraji jezera a když jsme se vynořili z křovin, a spatřili jsme vodní plochu, rozkládající se před námi, vyrazili naší domorodí přátelé dlouhý a pronikavý výkřik radosti a ukazovali dychtivě naproti. A opravdu se jevil před námi pohled podivuhodný. Veliké loďstvo člunů se plavilo přes jasnou hladinu a blížilo se právě ke břehu, na němž jsme stáli. Když jsme je spatřili, byla canoe ještě několik mil vzdálena, avšak pádila s velikou rychlostí vpřed a záhy byla tak blízko že veslaři mohli rozeznati, kdo na břehu stojí. Okamžitě zahřměl z člunu výkřik radosti a viděli jsme, že lidé ve člunech vstávali a mávali ve vzduchu jako šílení vesly a oštěpy. Potom se zase skonili ke své práci a canoe letěla pak přes zbývající část vody. Potom zakotvili svoje čluny na sklánějícím se, písečném pobřeží a řítili se k nám, vrhajíce se s hlasitými výkřiky pozdravů před mladým náčelníkem k zemi. Konečně jeden z nich, starší muž s náhrdelníkem a náramky, zhotovenými z velikých, lesklých, skleněných perlí, a s kůží nějakého krásného, žíhaného a žlutavě zbarveného zvířete, ovinutou kolem ramen, vyběhl vpřed a objal s největší něžností mladíka, kterého jsme zachránili. Potom pohleděl na nás a něco se otázal, načež pak k nám přistoupil s velikou důstojností a objal každého z nás také. Na jeho rozkaz pak klesl před námi celý jeho kmen na zem, vzdávaje nám tak svůj hold. Osobně jsem měl při tomto přílišném uctívání pocit nepříjemný, a nejraději