na svém místě. Velmi nerad někoho zostuzuji, a tu musím dodati, že při vědeckých rozhovorech jsem přece jen o profesorovi Challengerovi ledacos slyšel, neboť jest z lidí, kterých nelze nikomu přehlédnouti. Je právě tak chytrý, jako se dělají ti druzí — je jako nabitá baterie síly a živosti, ale při tom se rád hádá, je rozmrzelým snílkem a při tom bezohledným a nesvědomitým. Byl poražen, poněvadž při té záležitosti — s Jižní Amerikou padělal nějaké fotografie.«
»Pravil jste, že jest snílkem. Jaký jest jeho oblíbený koníček?«
»Má jich tisíce, ale jeho poslední záliba jest něco o Weissmannovi a vývojové teorii. Domnívám se, že s tím ve Vídni vyvolal veliký poprask a hádku.«
»Nemohl byste mně říci, oč tehdy běželo?«
»Okamžitě nikoliv, avšak máme překlad onoho jednání. Je zařaděn v naší kanceláři. Chtěl byste se tam podívati?«
»Něco takového právě potřebuji. Musím onoho pána navštíviti a tu jest mi třeba nějakého vodítka. Je to opravdu od vás velikou laskavostí, že mi tak pomáháte. Půjdu s vámi ihned, — vždyť není tak pozdě.«
O půl hodiny později jsem seděl v místnosti, určené pro časopisy, a před sebou jsem měl ležeti obrovský svazek, otevřený u článku »Weissmann proti Darwinovi«, a pod hlavním titulem stálo: »Bouřlivý protest ve Vídni. Rozčilené rokování.« Poněvadž byla moje vědecká výchova trochu zanedbanou, nebyl jsem s to,
