klínal je jako šílenec. Kdyby byli zástupem jeho oblíbených novinářů, nebyl by jim mohl vynadati hůře.«
»Nu, a co učinili pak?« Byl jsem podivným příběhem, který mně můj soudruh šeptal do ucha, jako okouzlen, zatím kdy lord John se po celou tu dobu všemi směry rozhlížel svýma bystrýma očima, drže v ruce kulovnici s nataženým kohoutkem.
»Myslil jsem, že jest s námi konec, avšak místo toho je Challengerovy nadávky přivedly na zcela novou dráhu. Nejprve spolu žvástali a rozmlouvali, potom se jeden z nich postavil vedle Challengera. Budete se tomu smáti, mladý příteli, ale na moji čest, mohl to býti jeho příbuzný. Ani bych tomu nevěřil, kdybych to byl neviděl na vlastní oči. Onen starý lidoop, byl to jejich náčelník — byl jakýmsi druhým, ale rudohnědým Challengerem. Měl veškeré krásné přívlastky našeho přítele, jenže trochu u větší míře. Měl právě takové krátké tělo, široká ramena, vypouklá prsa, neměl krku a na bradě měl mocné, rudohnědé vousy, jež se mu valily přes prsa; dále měl huňaté obočí a právě takový pohled v očích, jako profesor Challenger, když říkává: ‚Co vlastně chcete?’, kromě všeho ostatního. Když se tento lidoop postavil vedle Challengera a položil svoji tlapu na jeho rameno, tu celý výjev vyvrcholil. Summerlee byl trochu rozčilený a pustil se do hysterického smíchu, až při tom plakal. Lidoopi se smáli také — nebo alespoň se pustili do ďábelského skřehotání. A
