potom se pustili do práce a odvlékli nás lesem. Našich pušek a ostatních věcí se nechtěli dotknouti — myslím, že je považovali za něco nebezpečného — ale za to odnesli veškeré naše vybalené potraviny. S profesorem Summerleem a se mnou zacházeli cestou trochu hrubě. Moje kůže a můj oděv nese toho důkazy — neboť nás táhli přímo skrze ostružiny. Jejich vlastní kůže je jako vydělaná. Ale Challengerovi se vedlo velice dobře. Čtyři z nich ho nesli vysoko na ramenou, takže vypadal jako římský císař. Slyšte, co jest to?«
V dálce bylo slyšeti nějaký podivný chřestivý zvuk, nikoliv nepodobný kastanětům.
»To jsou oni!« pravil můj soudruh vsunuje patrony do druhé, dvouhlavňové, rychlopalné kulovnice.
»Nabijte všechny pušky, milý příteli, neboť živi se jim nevzdáme, na to nepomýšlejte! Takový hluk činí, když jsou rozčileni. Při svatém Jiří! Jestliže nás naleznou, dostane se jim dosti zkušeností, aby se rozčilovali! Tak snadné by to s námi nebylo — ‚s puškami sevřenými ve ztrnulých rukách a v kruhu mrtvých a umírajících‘, jak pěje nějaký náš básník. Slyšíte je teď?«
»Kdesi velmi daleko.«
»Tahle malá smečka nám příliš neublíží, avšak domnívám se, že jednotlivé slídící tlupy jsou po celém lese. Nu dopovím vám naši bolestnou povídku. Záhy jsme s nimi dorazili do jakéhosi jejich města — je tam asi tisíc chatrčí
