pravými anglickými gentlemany u porovnání s touto zvířecí tlupou!«
»A jak se to stalo?« tázal jsem se.
»Bylo to za časného jitra. Naši učení přátelé se právě probouzeli. Ani se ještě nepustili do svých obvyklých hádek. Náhle na nás počaly pršeti opice. Padaly na nás tak hustě jako jablka se stromů. Domnívám se, že se shromáždily za tmy, až byl jimi onen vysoký strom nad našimi hlavami přeplněn. Jedné jsem prostřelil břicho, ale než jsme se vzpamatovali, měli jsme je všechny na zádech. Nazývám je opicemi, avšak měly v rukou klacky a kameny a rozmlouvaly spolu jakousi hatmatilkou a na konec nám svázaly ruce rostlinnými úponky, takže zajisté vynikají nad veškerou zvěř, kterou jsem na svých potulkách viděl. Jsou to lidoopi — »chybící články« v řetězu vývoje — a přál bych si věru, aby byly zůstaly chybícími. Svého poraněného kamaráda odnesli — krvácel jako vepř — a pak se posadili kolem nás. A jestliže jsem někdy viděl ztrnulou myšlenku vraždy, tu byla zajisté v jejich tvářích. Byli to velcí chlapi, tak vzrostlí jako muž, ale mnohem silnější. Mají zvláštní skelnaté, šedé oči, pod rudými chumáči chlupů. Pak jenom seděli a zírali na nás vyvalenýma očima. Challenger, to víte dobře, není žádným bázlivcem, ale v této chvíli byl postrašen i on. Podařilo se mu postaviti se na nohy, a pak na ně vykřikl, aby dokonali své dílo a aby to bylo skončeno. Myslím, že náhlostí toho přepadu ztratil trochu hlavu, poněvadž zuřil a pro-
