velmi silné a objemné. A ono syčivé oddechování, tak pravidelné a plné, jako výfuk stroje, mluvilo o organismu nestvůrném. Jednou, když se to pohnulo, zdálo se mi, že jsem viděl záblesk dvou hrozných, zelenavých očí. Pak se ozval jakýsi nezřetelný šustot, jako by to lezlo blíže.
»Domnívám se, že to chce skočiti!« řekl jsem, natahuje kohoutek u své pušky.
»Nestřílejte! Nestřílejte!« zašeptal lord John. »Rána z pušky by byla v takové tiché noci slyšítelna na míle daleko. Ponechte si to jako poslední kartu.«
»Jestliže se to dostane přes plot, bude to naše zkáza,« řekl Summerlee a jeho hlas zachřestil, jak mluvil v nervosním smíchu.
»Ne, nesmí se to dostati přes plot,« zvolal lord John, »Ale střelbu si ponechte až do posledního okamžiku. Možná, že se mi s tím chlapiskem podaří něco jiného. V každém případě se o to pokusím.«
A to co chtěl lord John učiniti, bylo jedním z nejstatečnějších skutků, jaké jsem kdy u člověka viděl. Sklonil se k ohni, zvedl planoucí větev a v okamžiku proklouzl otvorem, který jsme v plotě udělali. Zvíře se přiblížilo se strašlivým vrčením. Ale lord John neváhal, nýbrž běže rychlými a lehkými kroky k nestvůře, udeřil hořícím dřevem do jejího obličeje. Na okamžik jsem měl jako vidění děsně masky, podobající se obrovské ropuše, pak bradavicemi pokryté a jako by malomocenstvím stižené kůže a široké tlamy, jež vypadala, jako by byla po-
