tu byly síly, kterým by nebyla mohla čeliti žádná odvaha ani žádný jeho nástroj. Co by mu byly pomohly jeho smyčka, jeho vrhací oštěp nebo šíp proti mocím, které se rozpoutaly dnešní noci? Vždyť i s moderní puškou by bylo proti takové nestvůře vše marno.«
»Myslím, že si svoji malou přítelkyni musím pověsiti na rameno,« pravil lord John, hladě svoji rychlopalnou kulovnici. »Ale ono zvíře by přece jen mělo se mnou dosti co činiti.«
Summerlee zvedl hlavu.
»Ticho!« zvolal. »Něco slyším-«
Z hlubokého ticha bylo slyšeti dutý, pravidelný dusot Byl to krok nějakého zvířete — byl to rytmus tichého, avšak těžkého klusu, odpovídající tlapám, jdoucím opatrně po půdě. Kroky se plížily pomalu kolem tábora a pak se zastavily blíže našeho vchodu. Pak jsme slyšeli tichý, sykavý zvuk, jenž se zvedal a padal — byl to dech onoho zvířete. Jenom náš slabý plot nás dělil od této noční hrůzy. Všichni jsme se chopili svých ručnic a lord John vytáhl malý keř, aby tím utvořil v plotě otvor.
»Při svatém Jiří!« zašeptal. »Myslím, že to vidím!«
Sklonil jsem se a zíral jsem otvorem přes jeho rameno. Ano, viděl jsem to též. V hlubokém stínu stromů jsem spatřil něco ještě temnějšího. Bylo to temné, nezřetelné a jako by to vyrůstalo ze země — byla to jakási krčící se podoba, ale plna divoké síly a hrozby. Nebylo to vyšší koně, ale nezřetelné obrysy napovídaly, že zvíře je
