dený pot mně vyvstal po celém těle a srdce mi usedalo oním strašným a smutným hlasem. Veškeré bolesti učeného života, veškeré jeho ohromující žaloby ke vzdálenému nebi, jeho nesčetné starosti — vše to zdálo se býti soustředěno a zhuštěno v onom jediném hrůzném a bolestném křiku. A pak pod tímto hlučným a vysokým zvukem, se ozval jakýsi jiný, přerušovaný, a hluboký prsní smích, vrčící, kloktání, naznačující veselost, které tvořilo prapodivný doprovod k onomu křiku, se kterým se mísilo. Toto děsné dueto trvalo tři nebo čtyry minuty, zatím kdy se veškeré listí kolem nás pohybovalo a šustilo vyletujícími a poplašenými ptáky. Potom vše náhle utichlo, právě tak, jako se to počalo. Dlouho jsme seděli mlčky a ve hrůze. Potom hodil lord John otýpku větví do ohně a jejich červená zář osvětlila rozčilené tváře mých druhů a zamihala se na velikých větvích, nad našimi hlavami.
»Co to bylo?« zašeptal jsem.
»Zvíme to ráno,« řekl lord John. »Bylo to velmi blízko — snad ne dále, než kam sahá mýtina.«
»Dostalo se nám výsady, vyslechnouti předhistorickou tragédii, takovou, jaké se odehrávaly v rákosí na pokraji některé laguny z doby jurské, když větší drak se vrhl v bahništích na menšího,« pravil Challenger s hlubší vážností, než jaké jsem kdy u něho pozoroval. »Bylo to zajisté velmi dobře pro člověka, že v řádu stvoření přišel později. Vždyť v dřívějších dobách
