jen dívati a toužiti po všem tom, co onen svět, teď tak vzdálený, znamená!
A ještě jedna vzpomínka, spojená s tímto podivuhodným dnem, mi zbývá, a s ní chci ukončiti tento dopis. Oba profesoři, jejichž nálada se zajisté zhoršila utrpeným poraněním, upadli do sporu, zdali zvířata, která na nás útočila náležela k rodu pterodactylů nebo dimorphodonů. Z toho vznikla prudká slova. Abych nemusil naslouchati jejich hádce, odešel jsem trochu stranou a posadiv se na padlý kmen stromu, kouřil jsem. V tom ke mně přistoupil lord John.
»Povídám, Malone« pravil, »pamatujete se na ono místo, kde byla ta zvířata?«
»Velmi zřetelně.«
»Nevypadalo to jako sopečný kráter?«
»Ovšem že,« odpověděl jsem.
»Všiml jste si půdy?«
»Byly tam skály.«
»Ale kolem vody — kde rostlo rákosí?«
»Byla tam taková modravá země. Vypadalo to jako hlína.«
»Ovšem. Tedy sopečná prohlubeň, plná modré hlíny.«
»Co tím chcete říci?« otázal jsem se.
»Ach, nic, nic,« pravil. A vrátil se zase k místu, odkud se rozléhaly hlasy hádajících se mužů vědy v dlouhém duetu, při čemž vysoký, skřípavý hlas profesora Summerleea se zvedal a padal za doprovodu zvučného basu Challengerova. Nebyl bych si ani vzpomněl na poznámku lorda Johna, kdybych byl v téže noci neza-
