volné síle ve stavu našich zásob. Byly rozházeny v nepořadku po zemi, a jedna plechová krabice s masem byla rozbita na kusy, aby onen tvor mohl vytáhnouti její obsah. Jedna bednička s náboji byla roztříštěna na třísky a jedna mosazná nábojnice ležela vedle, roztrhaná na kusy. A nanovo se zmocnil našich duší nejasný pocit hrůzy, takže jsme se dívali kolem sebe ustrašenýma očima do temných stínů, v nichž mohla kdesi číhati nějaká děsná bytost. Jak rádi jsme byli, když jsme slyšeli volající hlas Zamba a když jsme přistoupili na okraj plošiny, viděli jsme ho seděti a usmívati se na vrcholu protějšího jehlance.
»Vše jest v pořádku, pane Challengere, vše jest v pořádku!« volal. »Já zůstati zde, nebát se. Naleznete mne vždy, když mne budete potřebovati.«
Jeho poctivý, černý obličej a stejně také ohromný rozhled před námi, jenž nám dovoloval přenésti se v duchu na polovinu zpáteční cesty k toku Amazonu, dopomohly nám k novému přesvědčení, že jsme opravdu ještě na této zemi a ve dvacátém století a že jsme nebyli nějakým kouzlem přeneseni na kterousi nehotovou planetu, jež jest dosud ve svém prvotním a nejdivějším stavu. Jak nesnadno bylo představiti si, že fialová čára na dalekém obzoru byla blízko oné veliké řeky, po níž jezdily veliké parníky a u níž lidé rozmlouvali o nepatrných záležitostech života, kdežto my, připoutáni zde mezi tvory dávnověku, jsme se tam mohli
