slechl ještě jednou, jak si k sobě mumlá: »Modrá hlína — hlína v sopečném kráteru!« Byla to poslední slova, která jsem slyšel, než jsem únavou usnul.
Kapitola XI.
Náhle jsem se stal hrdinou.
Lord John Roxton měl pravdu, když se domníval, že může býti kousnutí oněch děsných netvorů, kteří na nás útočili, doprovázeno nějakou otravou. Příštího jitra po našem prvém dobrodružství na vysočině, byli jsme stiženi, profesor Summerlee i já, velkými bolestmi, zimnicí a horečkou. A Challengerovo koleno bylo tak rozbité, že mohl sotva kulhati. Proto jsme se zdržovali po celý den v táboře a lord John se zaměstnával s trochou naší pomoci, kterou jsme mu mohli poskytnouti, zvyšováním a upevňováním trnitých plotů, jež byly naší jedinou obranou. Pamatuji se, že po celý tento den jsem byl pronásledován pocitem, jako bychom byli bedlivě pozorováni, avšak nemohl jsem uhodnouti kým a odkud.
Tento dojem byl tak mocný, že jsem jej sdělil s profesorem Challengerem, ale on mu nevěnoval další pozornosti a vysvětlil jej pouze mozkovým rozrušením, jež bylo způsobeno horečkou. Znovu a znovu jsem se rozhlížel rychle kolem s přesvědčením, že něco spatřím, ale vi-
