Vystříhali jsme se každého nepotřebného zvyku a také jsme nerozdělali ohně.
Na zítřek (vlastně již dnes, neboť co píši, začíná již svítati) odvážíme se poprvé do této podivné země. Nevím, kdy budu zase moci psáti — nebo budu-li vůbec kdy psáti. Zatím pozoruji, že Indiáni jsou dosud na svých místech a jsem jist, že za nedlouho zde bude věrný Zambo, aby obdržel můj dopis. V jeho doručení mohu důvěřovati.
P. S. — Čím více hloubám, tím zoufalejším se jeví naše postavení. Nevidím nijaké možné naděje na náš návrat. Kdyby zde bylo nějakého vysokého stromu blíže okraje vysočiny, mohli bychom spustiti nový most pro svůj návrat, avšak na padesát metrů zde není žádného. A naše spojená síla by nedostačila ku přenesení kmene, který by mohl posloužiti k našemu cíli. Provaz jest ovšem příliš krátký, abychom po něm mohli sestoupiti. Ne, naše postavení jest beznadějné — beznadějné!
Kapitola X.
Udály se nejpodivnější věci.
Staly se zde nejpodivnější věci, a dějí se stále nové a nové. Veškerý papír, který zde mám, záleží v pěti starých poznámkových knížkách a pak ještě v trošce odřezků. K tomu mám
