si na ramena svoje věci, vydali jsme se na další, nepohodlnější oddíl své cesty.
Nešťastná hádka mezi našimi hašteřivci označila počátek tohoto nového oddílu. Challenger vedl již od počátku našeho setkání naši celou družinu, což bylo spojeno se zřejmou nespokojeností Summerleeovou. Když však teď uložil svému soudruhovi ve vědě jakousi povinnost (záležela pouze v nesení kovového barometru — aneroidu), dostoupila tato věc vrcholu.
»Směl bych se otázati, pane,« řekl Summerlee se zlomyslným klidem, »v jaké hodnosti si osobujete právo vydávati takové rozkazy?«
Challenger zablýsknul očima a zježil vousy.
»Činím tak, profesore Summerlee, jako vůdce této výpravy.«
»Jsem nucen říci vám, pane, že vás v této hodnosti neuznávám.«
»Tak?« a Challenger se uklonil neohrabaně a výsměšně. »Snad byste chtěl sám přesně určiti moje postavení?«
»Ano, pane. Jste mužem, jehož pravdomluvnost máme posuzovati a zkoušeti, a tato komise jest zde právě k tomu. Jdete, pane, se svými soudci.«
»Božínku!« řekl Challenger a posadil se na okraj jednoho člunu. »V tom případě půjdete ovšem svojí cestou a já zase půjdu podle své libosti. Nejsem-li vůdcem, nemůžete ode mne očekávati, abych vás vedl.«
Díky nebi, že zde byli dva lidé se zdravým rozumem — byl to lord John Roxton a já, —
