kteří zabránili svévoli a pošetilosti našich učených profesorů a zároveň tomu, že jsme nebyli s prázdnýma rukama posláni zpět do Londýna. Jaké to však bylo dokazování a prošení a vysvětlování, než jsme je mohli obměkčiti! Konečně se dal Summerlee se svým úsměvem a svou dýmkou na pochod a Challenger hubuje a vrče, svolil, že půjde za ním. Nějakou šťastnou náhodou jsme v této době objevili, že oba naši učenci smýšlejí stejně uboze o doktorovi Illingworthovi z Edinburgu. Od té chvíle to bylo jedinou naší záchranou a každá napjatá situace byla ihned zmírněna, jakmile jsme pronesli jméno tohoto skotského přírodopisce. Potom se vždy oba naši profesoři spojili k dočasnému přátelství a svazku, k čemuž byli vedeni svoji ošklivostí k tomuto společnému soupeři, kterého oba tupili.
Postupujíce jednoduchou řadou podle břehu řeky, přesvědčili jsme se záhy, že se dále súžuje v pouhý potok a že se konečně ztrácí v zeleném bahnisku, pokrytém houbovitými mechy, v nichž jsme klesali až po kolena.
Toto místo bylo děsně oživeno mraky moskytů a všeho druhu létající havěti a proto jsme byli rádi, když jsme zase přišli na pevnou půdu a když jsme mohli zacházkou mezi stromy obejíti tuto morovou bažinu, která z dálky bzučela jako varhany — takový hluk se odtamtud ozýval životem hmyzu. Druhého dne, když jsme opustili svoje čluny, viděli jsme, že se změnila veškerá povaha krajiny. Naše cesta neustále
