stinnou chodbou, do které pronikalo mlhavě zelené sluneční světlo. Tam, kde se naskytaly delší rozhledy, byli byste sotva mohli říci, zdali někde vzdálené, zelené vody se končí a kde zase vzdálená zelená klenba se začíná. Hluboký mír této podivné vodní cesty nebyl rušen žádnou známkou člověka.
»Není zde Indiánů. Příliš se bojí kurupuri!« řekl Gomez.
»Kurupuri jest duch lesů,« vysvětloval lord John. »Jest to jméno, jímž označují všemožné druhy ďáblů. Ti ubožáci se domnívají, že v tom směru jest něco strašlivého a proto se těmto místům vyhýbají.«
Třetího dne bylo zřejmo, že naše cesta na člunech nepotrvá již příliš dlouho, neboť řeka rychle mělčila. Dvakráte ve dvou hodinách jsme narazili na dno. Konečně jsme vytáhli canoe do podrostu a strávili jsme noc na břehu řeky. Ráno jsem s lordem Johnem prošel několik mil lesem, při čemž jsme se drželi rovnoběžně se řekou. Když jsme však viděli, že jest stále mělčí, vrátili jsme se a podali jsme o tom zprávu, kterou však profesor Challenger již očekával. Věděli jsme, že jsme dospěli k nejzazšímu bodu kam lze dojeti po člunech. Proto jsme lodě vytáhli a skryli jsme je mezi křoviny, poznamenavše svými sekerami jeden strom, abychom mohli čluny zase najíti. Pak jsme rozdělili různá zavazadla mezi sebe — pušky, střelivo, potravu, stan, pokrývky a ostatní — a naloživše
