Profesor Summerlee se uchopil svou hubenou rukou obálky a usmál se při tom kysele.
»Co na tom může přece záležeti, kdybychom otevřeli obálku teď anebo až za sedm minut? Zůstane to přece jen ve všem a vždycky stejně soustavným nesmyslem a blábolením a lituji, že musím říci, že pisatel toho se vším tím již tak proslavil.«
»Ale jděte, musíme přece hráti svoji hru podle pravidel,« řekl lord John. »je to okázalost a vnějším znakem profesora Challengera a jsme zde z jeho dobré vůle a proto by to bylo chováním velmi špatným, kdybychom až do písmeny nezachovávali jeho předpisů.«
»Je to krásná věc!« zvolal profesor hořce. »Již v Londýně mne to zarazilo jako veliká pošetilost, ale teď jsem nucen říci, že se mi to zdá býti hloupostí ještě větší, když jsem to poznal z blízka. Nevím sice, co jest uvnitř této obálky, avšak neobsahuje-li nic naprosto určitého, budu opravdu v pokušení sednouti na nejbližší loď, jedoucí dolů po řece, abych v Para zastihl ještě parník »Bolivii«. Mám přece ve světě mnoho důležitější a zodpovědnější práce, než abych zde běhal a vyvracel ujišťování nějakého blázna. Nuže, Roxtone, teď jest již čas.«
»Čas nadešel«, pravil lord John. »Můžete zapískati.« Pak vzal obálku a rozřízl ji svým kapesním nožem. Vyňal z ní složený arch papíru. Pak jej opatrně otevřel a rozprostřel na stůl. Papír byl zcela prázdný. Obrátil jej. Na druhé straně byl také prázdný. Dívali jsme se mlčky
