pokřtili jmény José a Fernando. Byli jsme tedy tři běloši, dva míšenci, jeden černoch a tři Indiáni a tato naše hrstka, určena k malé výpravě, čekala teď na pokyny v Manaosu, než se vydá k vyplnění svého zvláštního úkolu.
Konečně, po nudném týdnu, dostavil se určený den a určená hodina. Prosím, abyste si představil stinný salon ve fazendě Santo Ignacio, dvě míle ve vnitrozemí od města Manaos. Venku se prostírá žlutavá, jako mosazná zář sluneční, se stíny palem, tak tmavými, a určitými, jako samotné kmeny. Vzduch byl klidný, plný věčného bzukotu hmyzu, pravý to tropický sbor ve mnohých oktávách, od hlubokého bručení včely až k vysokému, pronikavému pískání moskyta. Za verandou byla malá úpravná zahrada, ohraničená kaktovými ploty a ozdobená skupinami květin v záhonech, kolem nichž poletovali velicí, modří motýlové a drobní kolibříci a míhali se v přibývajícím světle jako jiskry. Seděli jsme kolem třtinového stolu, na němž byla zapečetěná obálka. Na ní byla napsána rozdrásaným rukopisem profesora Challengera následující slova:
»Instrukce lordovi Johnu Roxtonovi a jeho druhům. Otevříti v Manaosu dne 15. července, přesně o 12. hodině.«
Lord John položil svoje hodinky na stůl vedle sebe.
»Máme ještě sedm minut,« pravil. »Náš drahý profesor jest velmi přesný.«
