druh na druha ve zmatku a naše mlčení bylo pak přerušeno výbuchem pronikavého výsměchu profesora Summerleea.
»To jest zřejmé doznání,« zvolal. »Co ještě chcete? Ten chlap je podvodníkem a sám se k tomu doznává. Teď nám nezbývá nic, než vrátiti se domů a podati zprávu, že jest kovaným šarlatánem.«
»Snad je to neviditelný inkoust!« navrhoval jsem.
»Toho nemyslím!« pravil lord Roxton, drže papír proti světlu. »Nikoliv, milý hochu, nic z toho nemáte, když byste se chtěl klamati sám. Dal bych se oběsiti, že na tomto papíře nebylo nikdy nic napsáno.«
»Smím vstoupiti?« zahřměl nějaký hlas z verandy.
Stín jakési široké postavy se plížil přese skvrnu slunečního světla. Ale ten hlas! Ta nestvůrná šíře ramen! Vyskočili jsme s povzdechem překvapení, když Challenger s kulatým, chlapeckým slamákem s barevnou páskou na hlavě, — Challenger s rukama v kapsách své kazajky a v plátěných střevících, jejichž špičky se mu při chůzi upejpavě obracely vzhůru — se objevil v otevřených dveřích před námi. Zvrátil hlavu vzad a tak tu stál ve zlaté záři slunce se svou starou, mohutnou asyrskou bradou a s veškerou svou vrozenou nadutostí přimhuřujících se očních víček a nesnášelivých očí.
»Obávám se,« pravil, vytahuje svoje hodin-
