krev že v hojném proudu poteče z raněného. Tu najednou stávají se jejich pohyby prudšími, temná jejich píseň čilejší, až najednou rázem oněmí. I sedí na bobečku, jejich jatagan rychlostí blesku nad hlavami fičí, opět se vzhůru vyšvihne, jako by ocelová pera měli v nohou, drsné zvuky mocněji ráz za rázem se ozývají, až jako by na rtech jejich uhasly. Posléze nastavují svá prsa, jako by mečem proklána býti měla. Mnohozvučné „zachaid“, t. j. výkřik radosti a díků, ukončuje toto podivné divadlo.
Tak nám uplynul večer v táboře u Ramlehu.
II. První plavba kanálem suezským… V přístavě byly koráby všech zemí a národů. Když „Greif“ jako pyšná labuť vjížděl, stál císař ve velkomaršálské uniformě se svými pobočníky na palubě. V tom okamžiku zazněla hymna rakouská na francouzské lodi, brzy zase hymna francouzská na „Greifu“. „Vive l’ Empereur“, „Tšok jaša!“ (na mnohá léta), jedenadvacetkráte z plna hrdla jak od lodníků, tak i od diváků opakované a k tomu hromový rachot ran dělových, věru! Křikem a lomozem až se vzduch otřásal. Sotvaže se kotvice zapustily, přišel místokrál egyptský se svými ministry a svou družinou. Brzo poté dostavil se princ nizozemský. Pak opět učinil návštěvu Lesseps, tvůrce suezského průplavu a mnoho jiných slavných i neslavných mužů. Druhého dne pak panoval na „Greifu“ hned od rána čilejší ještě život. Mohlo býti asi 9 hodin a mocná střelba oznamovala příjezd císařovny francouzské Eugenie. Den před tím přijela z Alexandrie, ztrávivši noc na parníku „Aigle“, jenž svou nádherou a skvostnou úpravou nic rovného neměl. Viděli jsme ji zdaleka v paviloně státi v bílém ranním obleku s modrým velikým závojem na klobouku. Na všech korábech hráli národní hymnu francouzskou. O 12. hod. za rozkazem císařovým navštívili jsme v úplné parádě Eugenii na její lodi. Tenkráte bylo s ní jinak, po desíti letech opět jinak…
Sotvaže jsme se navrátili, opověděl se (Abdel-Kader) vůdce branné moci Arabů, proti podmanitelům francouzským. Avšak zajat byl v roce 1847 a do vězení uvržen. Císař Napoleon III. propustil jej z vězení se slibem, že proti Francouzům již nikdy nebude bojovati. Jest mně vyznati, že jsem vřele zatoužil blíže seznati tohoto znamenitého arabského pohlavára, jenž po deset let francouzské voje tak vítězně byl potíral. Ve sněhobílém burnusu, s podobnou na hlavě pokrývkou a ve žlutých papučích objevil se, tento druhdy tak strašný vůdce, důstojně beze všeho mužstva. V naběhlé jeho tváři spočíval mír, pokoj, těžká mysl. Čítal již roků 62, ale krátký jeho útlý vous byl jako havran černý. Postava jeho je jako stísněna, širokých plecí a tělnatá. I pomyslil jsem sobě: „Budiž mi vítán, ty patriarcho svaté pouště, jenž domácímu mravu a svému otcovskému kroji věrný zůstáváš.“ Ale co znamená velkokříž čestné legie na červené a velkokříž řádu sv. Štěpána na zelené šňůře na prsou jeho? Není-li to vada na tomto básnickém zjevu? Věru, moderní řádové nehodí se na oděv Beduinů, právě jako by špatně hleděl nádherný palác uprostřed beduinského ležení. Císař podávaje jemu přátelskou pravici, vedl jej do pavilonu.
