mla“ . R. 1867 rovná hrušecké komise zemského výboru. Rozštěpení vedlo (jako dnes) k zřízení nové hospody, kde hned při první zábavě se obě strany důkladně popraly, ač nápis na hospodě, chvojím ozdobený, hlásal: „Našemu počínání budiž Boží požehnání.“ Duchovní hledí čeliti rozvratu pořádáním kostelních slavností, dětem jak sedláků, tak domkářů pořádá „na vlastní groš vánoční strom, což Hruška ještě neviděla“, ale stará zášť doutnala dále a vybuchovala při každé příležitosti. I nešťastný „Daniel“ znovu vhozen do jámy lvové, asi ne bez viny starosty Sedláře. Pak střídají se zápisy o darech pro kostel, pobožnostech, neštěstí, úrodě a neúrodě — jak už zvykem při farních a obecních kronikách. — Vlastenecký Dudík si naříká, jak mizí národní kroj, že škola oloupena o jakousi loučku, zavládá volnost mravů. — V dodatku uvádí program jubilejního roku 1875 pro své farníky — to je poslední jeho rok v Hrušce. R. 1876 stal se farářem ve Vyškově.
Marie z Góry čili Kdo se domnívá, ze stojí, hlediž, aby nepadl, událost z dějin nevolnictva ruského. Zábavné večery. R. I. 1864.
Úvodem k povídce je zajímavý popis dějiště, Góry Pjatnickaje u Moskvy, kroje a domu ruského, zvyků svatebních, křestních, vývoj nevolnictví.
Jařmo nevolnictví pocítí nejbolestněji vdovec Tarchov, když musí poslati na bojarský dvorec své dítě Marii, aby se stala společnicí šlechtických dítek, s nimiž dostává sejí stejného vzdělání. Ale když dcery dospějí, nepotřebují společnice — krásná Marie, nyní úplný sirotek, zůstane u šlechtice za komornou. Krása její upoutá mladého hraběte Mamonova, vrátivšího se ze studií do domu otcovského. Marie statečně odporuje vášni šlechtice. Ne bez jeho viny hrubě osočena, že ukradla šperk šlechticovi, a vyhnána z panského sídla. Příliš se lišila od ostatních nevolnic, takže vzbudila pozornost nadporučíka Šogaleva, kterému nešťastná M. věnuje svoji lásku, jejíž výsledek — svod a opuštění. Starosta oznámí šlechtici, že Marie jest „zavitkou“. Následuje rozkaz: buď si ji vezme do 14 dní některý mužik za manželku, nebo ať je z obce vyhnána. Tu slituje se nad ubohou padlou 60letý mužik Osep, který jí již dříve nejednu úsluhu prokázal, pojme ji za manželku, a tak je zachráněna před vyhnanstvím. Ale odmítnutý šlechtic roztrhne toto manželství, které M. skýtalo jakéhosi útulku a nařídí, aby se odebrala do Moskvy. Tam sejde se s bývalém milencem důstojníkem Šogalevem a upadne znovu do jeho osidel. Pověst o jejím špatném životě dostane se až k sluchu Osepovu. Spěchá do nedaleké Moskvy za Marií, a přesvědčiv se, že pověst nelhala — spáchá sebevraždu. Marie zdrcena vědomím tolika vin, umírá v nemocnici.
Povídka má dobrý spád a pestrost dějovou, daleko větší než jiná, lehce průzračná vypravování Dudíkova. Smířlivý tón, o kterém zmiňuje se Hýsek (str. 14), převládá u přísného Dudíka způsobem až nápadným. Marie při vší své vině neztrácí jeho sympatií, a slova omluvy a prosby k čtenáři, aby ji neodsuzoval, stále se vracejí. I svůdce Šogalov klekává na hrobě a padne jako hrdina na Kavkaze. Dokonce hrabě Mamonov stane se průkopníkem myšlenky zrušení nevolnictví.
