je určena. Jen hrozba otcovskou kletbou je odstraší, aby se „nepoturčili“. Chtěje zdůvodnit úsloví Hynkovo (i špačkovo), nechá autor zemříti náhle oba starší syny a nejmladší uhoří při požáru vesnice. Hynek umírá bez závěti(!), což přivodí zkázu statku(!). Je zrovna nepochopitelno, že v celé povídce není ani slovem zmíněna matka, ačkoliv podle poslední kapitoly žila, neboť se tam praví, že „děti po desíti měsících dostaly druhého tatínka“ . Tím ochuzena povídka o nejcennější osobu.
Kazatelský ton vystupuje až příliš do popředí, což se dá vysvětliti tím, že povídka určena pro děti.
Zazděný G. čili církev v klášteřích. V Praze 1879 – je největší původní dílo Dudíkovo. Z předmluvy vysvítá, co jej pohnulo k sepsání — výzva kardinála Wisemanna v předmluvě k „Fabiole“,[1] aby jako on vylíčil církev v katakombách, druzí se pokusili podat obraz církve z jiných dob, n. př. církev v klášteřích. Druhou pohnutkou byl útok na kláštery stranou liberální v parlamentě, která usilovala o zrušení klášterů. Bratr Beda, řeholník, tuto obavu ve svých listech Antonínovi nejednou vyslovuje. D. pokusil se o historickou povídku z desátého století, doby vzniku klášterů benediktinských u nás. Koncipoval ji na širokém základě dosti uceleně, úlohy jednotlivých osob dobře do sebe zapadají. Barvitost dobová chybí. Na velké události dějinné se jeho pero neodvažuje, ani když spadají přímo do rámce povídky (pád Libice, smrt sv. Václava), zato se hodně zdržuje i u nepatrných příběhů svých hrdin. Tok vypravování přerušuje osobními výklady dějepisnými. Podtitul povídky omlouvá zřejmou tendencí obhájiti život klášterní.
(Obsah.) Zemřel první biskup pražský Dětmar a zvolen Slavníkovec Vojtěch. Vršovci se pokusí o vzpouru proti knížeti i biskupu. Pokus zmařen a tři původci zatčeni. Boleslav II. raněn mrtvicí „rychlý přechod z radosti do strachu naň tak záhubně působil“. Sestra abatyše Milada klečí u lože bratrova na modlitbách a nemocného ošetřuje mnich Thiddag, člověk šlechetný, „třeba že pocházel z Němců, jichž hlavitou známkou je rozlízati se po celém oboru zemském“. Mnich vyléčí knížete a za odměnu si vyprosí svobodu vězněných pro vzpouru Vršovců. Žid, otrokář Podiva vypovězen, Provitan pohaněn „kynoferií“ (nosit psa uvázaného na zádech). Z toho nenávist proti Thiddagovi a sv. Vojtěchovi, jako úhlavnímu nepříteli otrokářství. Podiva odepře sv. Vojtěchu, vracejícímu se z Říma, přijetí na svém hradě Podivíně a střetne se s ním nepřátelsky na otrokářském trhu v Plzni(!). Třetí z kruhu nepřátel biskupových je Durynk, na zvaný G. (untíř).
Do Podivína přichází později též učitel(!) sv. Vojtěcha — Radla, který prchal z nešťastné Libice do Břevnova a pak na Moravu, kde žid Podiva již valně změnil své smýšlení a toužil napraviti křivdu na biskupu spáchanou, zvláště když potulný pěvec zpívá, že svátý biskup zavražděn v Prusku. Dá se pokřtíti a při té příležitosti daruje část svých statků církvi, čehož používá D. k výkladu o účelnosti jmění církevního a řeholního. Hostiny na počest nově pokřtěného zúčastní se též G., který cestuje do
- ↑ Přeložená tehdy do češtiny Václavem Novotným.
