lepší ze čtyř prvotin uveřejněných v Moravanu. Hoch pro mladistvý přestupek dá se ze strachu před trestem na vojnu a vrací se napraven po 17 letech jako poručík k matce.
Zbořený kostel (1860). Lidé vykládají, že v týneckém kostele straší, zatím to opadává omítka s vetché klenby. Kostel opravili a přestalo strašiti.
Osudy bráčovy. Pan rechtor týnecký půjčí na velké prosby učitelskému pomocníku svůj zamilovaný brač (violu). Při zábavě kdosi pomocníkovi nástroj rozsedl, z toho pan rechtor je všecek nešťasten a dlouhý čas jej nic na světě netěší.[1]
Poslední žudr. Autor se nepodepsal, „aby kritikům nedal na pospas svého jména“, ale poněvadž se jedná o Týnec, jest to jistě práce Dudíkova. O všech možno říci, že jako kalendářní črty nároků na uměleckou hodnotu nečiní ani jí nemají.
R. 1859 v Hlasu (6) uveřejňuje článek Chodníček Sarkandrův. Jan Sarkander podle lidové pověsti oblíbil si lesní stezku u Grygova za procházku jako farář charvatský a při tom „na klíč pískal“, snad když zabloudil. D. popírá, že by vzdálený Grygov mohl býti místem vycházek faráře z Charvát, ale připouští, že tudy prchal z Tovačova (což vyvrací Přecechtěl v 7. č. Hlasu), a ono pískání na klíč vysvětluje z primitivního názoru lidu o soše světcově v kapli grygovské, kde klíč k ústům přiložený znamená mlčenlivost tajemství zpovědního.
Do beletrie zařazuji též první větší spis D. Pravé dějiny mučenníků východních, vydaný v Dědictví sv. Cyrila a Metoděje r. 1858, neboť životopisy svatých byly oblíbenou četbou lidovou a že D. ve snaze vyhověti této tužbě nesáhl k nějaké přehnané legendě prostonárodní, nýbrž ku překladu kodexu učeného Assemana, je jistě pro Dudíka dobrým vysvědčením. Překlad je volný na základě německého vydání P. Zingerle. Kniha švabachem tištěná obsahuje dějiny mučedníků perských za Sapora II. r. 340–380. Autorem těchto „Actamartyrum“ je většinou Marutas, biskup tagritský v Mesopotamii, jehož životopis je uveden v předmluvě. Krvavé, stále se opakující výjevy dnes leckoho zarážejí, ale co je dělat, když tomu tak ve skutečnosti bylo. Ostatně i tyto krvavé scény jsou zahaleny závojem, neboť výroky mučedníků na prahu smrti dýchají nejen pevností víry v Ježíše Krista, ale i láskou k mučitelům.
Tatíček Hynek a synové jeho anebo „Bděte, neboť hodina nejistá“ . Obrázky ze života pro život. Brno 1869. Tatíček Hynek, vlastenec, pokročilý hospodář, zbožný písmák, své katonské „ceterum“: Bděte, neboť hodina nejistá — připíná až nechutně na každý hovor. Jede do Brna koupiti špačka, který mu svým křikem: „smrt zloděj“ – „trefil na náturu“. V Brně si zlomí nohu a zůstane v nemocnici, pouze synek s varovným špačkem se vrátí. Krátká nepřítomnost otcova stačí, že tři z jeho synů se stanou nepřáteli národnosti a náboženství. Tento náhlý a nepřirozený převrat lze odůvodniti pouze snahou D. po náboženském a národním poučení dítek, jimž kniha
- ↑ Autrata: Spisovatelská družina kalendáře Moravana 1852— 1864 v programu reálky v Uh. Brodu 1898-1899 praví o této práci: „Školácký výklad, proud bez příčiny, často se přerývá, na vtipech poznati, že jsou nucené… po některých statích roztahuje se mlha.“
