Bohumír Bunža
ANTONÍN DUDÍK
Spisovatel a buditel
Vedle svého slavného bratra dějepisce dra Bedy Dudíka poněkud zaniká Antonín Dudík, děkan vyškovský, ačkoliv jeho rozsáhlá literární pozůstalost a zanícené působení vlastenecké, s kterým se postavil proti přívalu germanisace na Moravě, mu zaručují čestné místo v družině Sušilově, která tak hluboce zasáhla do řad kléru i lidu českého na Moravě.
Antonín Dudík narodil se v Kojetíně 2. VI. 1824. Hauptschule a gymnasium navštěvoval u piaristů v Kroměříži, od roku 1843 akademické gymnasium v Brně, kdež následujícího roku přešel na filosofický ústav. Profesory jeho byli: Mendl, Klácel, Wolný, Kalivoda, Bratránek. Od září 1845 do července 1846 prodělával noviciát ve sv. Kříži (D. Rakousy) u cisterciáků, ale opustil klášter k nelibosti Bedově a přešel na bohosloveckou fakultu v Olomouci (1848–50). Navštěvoval přednášky Helceletovy (1849) o české řeči a literatuře. Po vysvěcení stal se kaplanem ve Vel. Týnci do r. 1864, pak farářem v Hrušce 1864–1876. Roku 1876 stal se farářem a děkanem (1880) ve Vyškově, kde zemřel r. 1892.
Bibliografie
Mil. Hýsek v „Literární Moravě“ str. 93. píše o Dudíkovi: Byl zanícený vlastenec; již jako bohoslovec psal pod pseudonymem Kojetínský, z Hrubého Týnce, kde byl kaplanem. Dopisoval do Hlasu i jinam, sestavil pro „Dědictví“ Pravé dějiny sv. mučedníků východních (1858), pro mládež cestopisné obrázky; publikoval celé svazky kázání a náboženských rozjímání. Povídky, které otiskoval v Moravanu (1859-1863), v Zábavných večerech, v Našinci a j., i samostatně vydaná oslava duchovního „Tatíček a jeho synové“ 1869 jsou tendenční, je v nich nezažitá romantika a touha po sensaci, jež se nejlépe projevily v novelce „Maria z Góry“ z ruského života, namířené proti nevolnictví a zajímavé pointou kontrastující s celým kněžským mravokárným ovzduším, „čtenáři, neodsuzuj jí (svedené Marie), ale polituj“, je v nich snaha po humoru, jenž se nedaří a D. nedostatek literárních kvalit nahrazuje jednou dialektem, jindy důvěrností, se kterou se obrací ke čtenáři.
Tím sice naznačeny hlavní rysy profilu Dudíkova, ale jeho dílo literární není tím vyčerpáno ani zdaleka. Spisy a statě Dudíkovy obsahují jednak beletrii, dějepis a cestopis, jednak týkají se duchovní správy, homiletiky, práva a liturgiky.
a) Beletrie
Zdá se, že D. začal tímto oborem a to už jako kaplan v Týnci v kalendáři Moravanu roč. 1859–1863. Obraz z vojenského života (1859) je nej-
