svoji čest uhájí a že od německého Molocha přece jen pohlcen nebude.
Střediskem Němců byl zmíněný spolkový dům se střelnicí podle kostela. Dudík podnikl úmornou několikaletou práci, „aby tento zlořád u kostela, fary, školy a nemocnice“ odstranil. Ovšem, Němci považovali za otázku cti střelnici udržet ve městě, nicméně Dudíkovi se podařilo nesčetnými stížnostmi aspoň střelnici dostat za město.
Spolkům „slovanským“ věnoval D. svoji péči. Byl členem všech a rád vyhovoval pozvání za řečníka. Mluvíval často v „Hané“ i ve „Vlastě“,[1] na politických schůzích české „menšiny“, která jej považovala za svého vůdce a tribuna. Podala mu adresu zlatém zdobenou s podpisy 64 občanů, v níž ho vyzývá, aby byl jejich vůdcem proti „matce Germanii“, která je utlačuje, ožebračuje a obec zadlužuje. Klade mu na srdce, aby se postaral o úvěr živnostnictvu, zamezil střelnici a Vereinshaus podle chrámu. Datum adresy chybí, ale podle slov „chrám připraven o věž, která městu našemu půvabu a krásy dodávala do roku letošího“, jedná se o rok 1881, kdy sňata přílba s chrámové věže.
Ovšem že německá vláda činnost Dudíkovu těžce nesla a kde mohla, ukázala mu svoji moc. Není řídký případ, že Dudík musí nepatrnou věc na radnici pětkrát urgovati. To mu život ztrpčovalo a je hlavní příčinou jeho jisté trudnomyslnosti v posledních letech života.
Dodatky
Ve farním archivu vyškovském je svazek školních vysvědčení Dudíkových od školy obecné až po theologickou fakultu. Jedinou známkou je „Erste Klasse mit Vorzug“ anebo eminenter. Podle těchto vysvědčení poslouchal D. na filosofickém ústavě v Brně 1844 a 1845 Wolného z filologie a dějepisu, M. Klácela v prvním a dra Bratránka ve druhém roce z filosofie, Kalivodu, pozdějšího preláta rajhradského, z náboženství. Jeho všestranný zájem dokazují vysvědčení z národohospodářství, ovocnářství, vinařství. V Olomouci v r. 1849 navštěvoval Helceletovy přednášky z řeči a literatury české a vyučování hluchoněmých.
Z korespodence Dudíkovy jsou ve farním archivu vyškovském jen nepatrné zlomky a dopisy bratru Bedovi, uložené prý v archivu rajhradském prozatím mi nemohly býti dány k nahlédnutí. Dr. Pavel Vychodil v životopise Fr. Sušila (Brno 1898) uvádí dopis kaplana vyškovského (správně týneckého) Ant. Dudíka Sušilovi z r. 1858 3. března: Především račtež přijati ode mne srdečný dík za poslanou knížečku o prosodii české. Četl jsem sice pojednání Vaše o tomto předmětu v kalendáři[2] (Moravanu), než vyznati musím, že jen povrchně. Nyní pak se pustím do toho s chutí, abych aspoň nechybně rozeznával slabiky dlouhé a krátké.
