mectví. Velký Týnec byl tehdy národnostně velmi ohrožen a jest děkovati vlasteneckému knězi Ant. Dudíkovi, tehdejšímu kaplanu, že Velký Týnec zůstal český.[1]
Ještě „vděčnější“ pole působnosti otevřelo se D. ve Vyškově. — Vyškov byl typické město moravské jako ostatní - německá správa, německý starosta a zastupitelstvo — ale lid český, tak český, že nebylo v kostele německých bohoslužeb, ba za německého faráře Friebena 1860 zrušen poslední zbytek jejich, t. j. jediné německé kázání v pondělí svatodušní, když v německých Rostenicích vystavěn kostel a poslední skuteční Němci přestali choditi do kostela vyškovského. Boj Dudíkův o český Vyškov byl dlouhý a vysilující, poněvadž „Němci“ měli silnou oporu ve státu; že skončen vítězně tento nerovný zápas, je přední zásluhou Dudíkovou. Češi vyškovští měli sice vůdce (zvláště dra Helceleta), ale žádný z nich nerovnal se autoritou, odvahou a řečnickým talentem Dudíkovi.
Hned po nastoupení rozvinul se boj o školu. Ta byla dosud utrakvistická a náboženství vyučovalo se česky. Počátkem školního r. 1877–1878 zřídili si Němci bez vědomí farního úřadu „deutsche Abtheilung“ (dvě třídy). D. to nevzal „na vědomí“ a žádal, aby dítky chodily do náboženství dále do příslušných tříd původní školy s českým vyučováním náboženství. Na výtku okresní školní rady, proč se tak děje, odpovídá, že je nedostatek kněžstva a dítě že má býti vyučováno v řeči mateřské - zvláště náboženství. V německém oddělení jsou skoro samé české děti a těm několika německým že se též katechismus německy vykládá. Okr. hejtman odpovídá, že pro nedostatek kněžstva se stahováním souhlasí, ale ať se tedy stahují oddělení česká, a vyučování musí se díti po německu. D. nepovolil a německé noviny rozkřikly: farář D. odpírá vyučovati náboženství. Ve farním archivu je plno dotazů o tom se všech stran — od obou konsistoří atd. — Ohlas byl tedy veliký. — Němci přikročili ke zřízení obecné a měšťanské školy německé a školní úřady hned připomněly D., že na německé škole musí se vyučovati německy. D. odpovídá, že se bude říditi zásadou, že české dítě má býti vyučováno česky, německé německy. Co tato diplomatická odpověď Dudíkova znamenala, když německých dětí skoro nebylo, jest jasno. Tu školní úřady obešly neústupného Dudíka a žádaly konsistoř a zem. školní radu o ustanovení samostatného katechety pro rok 1887, „aby se učinil konec nepedagogickému stahování a jednání farního úřadu, který nikdy německé škole ani trochu dobré vůle neukázal“.
Dudík odpovídá hodně ostře: „Nepedagogické není tak stahování — jako míchání dětí různého jazyka — a to on „nepomíchal“. Snad neukázal dobrou vůli škole, ale jistě dětem, neboť v I. tř. měšť. školy je 32 dětí a rozumí německy pět — ve II. tř. z 31 — čtyři, ve III. tř. je 9 — všichni Češi, kteří poněkud po německu žvatlají. Katechety netřeba, poněvadž dostal
- ↑ Když vstoupil do školy, děti jej pozdravily: „Gelobt sei J. Chr.“ — „To jsem se zmýlil,“ praví D. a odešel ze třídy. Po chvíli se vrátil — týž pozdrav. „Byl jsem poslán za kaplana do hanáckého V. T . a ne do jakési německé dědiny. Jsem v Týnci?“ — „Ano“. — „Tak budete vždy pozdravovat: Pochválen buď Ježíš Kristus.“
