si statečně počínati. Kdybys ale tak šťastný byl a u našich pobratřenců znamenité místo obdržel, jak např. náš Klácel, tak požehnání Boží k tvému předsevzetí; jen ne do Německa. — Dostal jsem dopis z Kojetína a v něm stálo, žes také našim domácím psal, ale truchlivě prý; nač to bolestné vzdychání, nežalujme na náš osud. Nedopouštějme, aby poslední dny starostiplného otce našeho zhořčeny byly. — Kdo tebe tak zrádně prodal? — Odrodilci! — Proto žes právo našeho jazyka hájil, a není-li to povinnost nám svátá, a zdaliž jinší vina v tvém pádě nevězí, tak jest to nevinná věc a nevinnost tvá ať tebe těší. Bůh ví, jak se ještě s námi bude díti…“ … „Co se národnosti a jazyka moravského na naší universitě týče, tak se začíná hýbati … V 4. latinské třídě jest více pravých Moravanů jak moravských Němců, fiškus byl ale Němec, co se našincům nelíbilo. Obouřili se na něho, aby on své důstojenství složil. V tom křiku přišel jejich profesor náboženství a ptá se, co to? Když mu to vyložili, ptal se jich, na které straně jest převaha? Odpověděli mu, na straně moravské. Auf diese Art — pravil on — meiner Seel’ (toto jest jeho přísloví) müssen sie einen böhmischen Fiskus haben. — U nás v semeništi jsme my Slované páni. V Kojetíně se drží statečně. Všady národnost se jeví, korouhve rakouská a moravská s nápisem: Sláva císaři Ferdinandovi! — Sláva národu moravskému! — volají s věže kostelní. S úředníky nechcou mít nic, a když jim nedajou pokoj, tak prý jich vyperou. Národní stráž jest taky již zřízená. “ — „Copak chtěli študující brněnští v Rajhradě? Slyšel jsem, že tebe snad k tomu nabízeli, bys tvé vyučování v Brně zas na se přijal. Proč nešels? Tak, milý bratře, vypusť ty vrtochy z tvé hlavy, neteskni více, sice teskníme my všichni s tebou. Bůh ví, k čemu dobrému to může sloužiti. A co bys truchlil? Brzo bych ti řekl, že teď z ciziny dom přišels a v domě jest vždycky lip než u zlomyslníků. Horší by se mně vedlo, kdyby nějaké neštěstí a trampota začala na mne dotírati, ale důvěrnost v Boha vyrve z náruče té nejstrašlivější bouře našeho živobytí. Potom to slovo „ vyhnanství“ taky neschvaluji; proč ale, již jsem podotknul. Lidský nevděk máme za odplatu našeho konání, ale jistě pokuta a pomsta jich nemine třebas i na tomto světě. Ó vy Němci, vy bídníci a vražedlníci našeho blaha! — Budou-li se kláštery rušiti, co se ti stane? Když nedostaneš pro tvou povahu pohodlnější místo, tak budeme, dá Bůh, pospolu na vinici Páně věrně a svobodně pracovati, náš lid v lásce k Bohu, vlasti a králi cvičiti, a mzda hojná, krásná, bude nám v odplatu. S Bohem.“ Na konci dopisu připsáno: „Poznamenání: Koječáci neposlali žádného vyslance do Frankobrodu.“
Co se pozdějších bojů proti Bedovi týká, nemají s národním jeho cítěním co činiti, třeba že mu vyčítali zradu na Slovanstvu — jednalo se pouze o vědecký názor dějepisu na otázku velehradskou. D. brání svého bratra proti útokům v „Orlici“ r. 1870, č. 14.
Národnostní poměry na Moravě byly tehdy tak smutné, že i hanácká obec Týnec, kam byl D. poslán po vysvěcení za kaplana, mu poskytla příležitost, hájit češství. Alberti v životopise arcibiskupa dra L. Prečana píše na str. 10.: Před 60 lety šířilo se v kraji od Olomouce k Lipníku ně-
