Vlastenecká činnost Dudíkova
(Dr. Beda, Týnec, Vyškov, boje o školu, socha Josefa II., střelnice, české spolky.)
Vlastenectví je základním rysem osoby Dudíkovy a vše, co podnikal, je ovládáno tímto ušlechtilým citem. Proto už celá jeho literární činnost nebyla ničím jiným než vlastenectvím, ale v této části jeho životopisu chci dotknout se bezprostředního osobního působení na okolí, aby národní cítění vyvolal nebo chránil před útlakem a zánikem. Prvním úspěchem pro národ bylo, že získal bratra svého dra Bedu Dudíka, historiografa moravského. Běda podlehl německé výchově a německému okolí tak, že počal přednášky na filosofickém ústavu v Brně větou: Wir Deutschen — byl při tom přerušen výkřikem z posluchačstva — „z Kojetína“. Oba bratry spojoval po celý život velmi vřelý poměr příbuzenský a tu přirozeně chlad Bedův nevydržel dlouho vedle ohnivého zanícení bratrova. Běda také upřímně přilnul k českému národu, jak vysvítá z jeho dopisů[1], ba dokonce byl pro vlastenecké cítění vyštván z Brna, tak aspoň lze souditi z dopisu Antonínova o této celkem nejasné aféře Bedově r. 1848. Antonín byl tehdy bohoslovcem[2] v Olomouci a odpovídá na roztrpčený dopis Bedův snažnou prosbou, aby Moravy neopouštěl.[3] „Dne 18. května obdržel jsem psaní od tebe. Se sladkobolnou dychtivostí napnul jsem všechnu mou sílu duševní, abych cenu každého v něm se nacházejícího slova uvážil a smysl jeho si dobře pamatoval. Tak jsem činil, tak mně nic neuklouzlo. Úvod tvého psaní mne nadchnul, slova tvá jsou i má, jaké já smýšlení o našu národnost slovanskou, o naše práva dávno již utiskovaná v srdci mém svatosvatě chovám, stejný výtisk nalézám k mé radosti i u tebe. Ale tento zdárný cit, toto cli valné smýšlení nemá a nesmí býti dle mého náhledu jen uvnitř, nemáme náklonnost a lásku k naší vlasti milené pouhým jen a prázdným vyjádřiti slovem, nýbrž rázně a odhodlaně dokázati skutkem, jenž našu vlasteneckou osvědčí povahu. Toto od nás žádá včilejší doba předůležitá, mělo by se to státi se zavalenou pěstí a buškem napnutým. Pro vlast obětujme všechno v posledním okamžení, dokud jiskra lásky v našich srdcích pro náš národ plane, stůjme na svém. Když svatá povinnost káže, máme biblu proměniti a vyměniti za meč. Stůjme stále pevně na půdě praotců našich, neb když nepopustíme naše stanovisko odrodilému zrádci našeho práva, jest veta po něm. — A co ty chceš učiniti? Chceš Moravu opustiti, tvůj druhý otcovský domov? Kam se obrátíš? Snad ne do Němec, našeho jazyka, naší osobnosti nejúhlavnějšího nepřítele? — Zkáza mu! Milý bratře, zataras takovému smýšlení všechnu cestu do srdce tvého, prosím tebe přelaskavě, neoddávej se tesknotě a malomyslnosti, nermuť se, že tebe toto neštěstí potkalo, bouře a blesky odtáhnou a nastane mír převelebný. Vždyť i v Moravě můžeš účinkovati,
