S ní.
Proč, proč si na to myslím zas a zas,
že touto stezkou šel jsem loni s ní,
že opřela se o mé rameno,
že hlavinku mi dala na prsa
a že byl večer tichý, hluboký
a nad hlavou nám hořel Orion —
a její zrak se lesknul podivně...
Proč na to myslím, darmo, nadarmo! —
Teď za večeru jiný chodí s ní.
Teď jiný líbá ji, to její muž,
a ona, ona k němu pohlíží
a dívá se mu dlouho do očí,
kol jeho šíje obě ruce své
a smějí se, — a já tu vzpomínám.
I touto stezkou jednou půjdou snad
a bude vše jak tenkrát a jak dnes
a ona bude svůdnou jako vždy...
A bůh ví, co si budou povídat,
snad povede si dítě za ruku
tak hezounké, s tak milým úsměvem,
jež za motýlem ručkou lapajíc
snad utrhne si kvítek po cestě
a potom mlčky podá jí ten květ,
tak jako já, když ještě byl jsem živ
