Tato stránka nebyla zkontrolována
Je před zimou a všady teskný žel
a jak pláč pro ty, kteří jednou žili —
a já bych do té noci pohlížel,
až v rakev by mne tiše položili.
A tak bych všecko ve své duši měl
a čekal bych, až výš se mlhy zvednou —
já zapomenout ještě neuměl
a bůh ví, jestli zapomenu jednou.
A myslím si, by bylo jako dnes
v těch chvílích štěstí, které zašlo záhy,
a kdyby smutek na mé čelo kles’,
jak šli bychom tou stopou jedné dráhy,
Že slíbala bys chmury skrání těch,
bych neutonul v zoufanlivém víru,
a že bysi s tou září ve vlasech
zas u okna mi hrála na klavíru.
