Tato stránka nebyla zkontrolována
jež tiskla k němu cudná svoje ústa
a chvěla se na bílých jeho listech,
jak vlny kolem v úctě mlčenlivé —
života mého vlny zasmušené,
jež v tmavých skalách rozervaných břehů
a v těžkých stopách vichřice a bouře
jen tiše dále ubíhají k hrobu.
A hlavu skloniv vždy jsem myslil na to,
co nikdy, nikdy nevrátí se zpátky —
a bylo mi, jak vždy je v duši každé,
kam bouře snesly neštěstí a smutek.
