Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/80

 Pak zdálo se mi, že mne to tam volá,
 že tato vřava omamná a vírná
 a jásající snad by přehlušila
 ten pustý výkřik, který v duši dřímá.
 A zdálo se mi — co vše se mi zdálo! —

 Leč v tom jsem cítil, že mne cosi mrazí
 a příval dolů se břehu mne trhá
 a potom vím jen, že jsem vzkřikl hrůzou
 a že jsem cítil drsný výsměch smrti
 a že jsem potom ještě v dáli zahled’
 na vodách těch se leknín zmítající,
 jak rvaný proudem tone, hyne, mizí.

 Pak vůkol bylo všecko zpustošené.

 A když jsem pozděj břehem chodil v pláči,
 jen kalnější ty vlny byly rmutem
 a to dno dole hlouběj bylo zryto,
 jak vždy, když mraky v horách k zemi spadnou
 a rozvodněné potoky a řeky
 se vrhají jak dravci do údolí.
 Teď dávno už je všecko oplakáno
 a vody tiše přes kamení plynou
 v hlubokou propast moře neznámého,
 tam, odkud není návratu už zpátky —
 leč na těch vodách oko darmo hledá
 květ jediný. Jen časem měsíc bílý
 se zachvěje a svitem boluplným
 v ty hluboké a tiché vody skane
 a chvíli tiše na povrchu hrá si.
 A tu si často myslím na ty chvíle,
 když ten květ čistý jako dívčí duše
 byl tiše líbán lunou zádumčivou,