* * *
V života mého vlny zasmušené
tvá láska byla jako leknín bílý,
když mlhy dolem táhnou při měsíci,
že i ty vody zkalené a rmutné
jsou ojasněny velkým jeho okem
a zdají se být mořem bílé záře
Leč jednou — vůkol setmělo se náhle
a na obloze choulily se mraky,
kdes v dáli hřmělo zhluboka a zdlouha —
ty vlny náhle začaly se čeřit
a tak se chvěly jako v nepokoji,
jak duše lidí zachvívá se bázní,
když v dáli tuší neštěstí a smutek.
Já v udivení na břehu jsem hleděl,
jak vlny dmou se, jak to vře a kypí
a jak ta voda vystupuje z břehů
a láme stromy, křoviny a hráze
a zaplavuje údol široširý
a stále roste a ty břehy trhá
divokým vztekem. Vzpíná se a ječí
a kypí dravě rozpěněný příval
šílenou bouří, která v bok mu šlehá,
že jako pes a jako had se svíjí
a kňučí, pláče, naříká a mlčí
Teď jedna vlna výše pěnou tryskne
a druhá v tmavou prohlubeň se řítí
a zmítá se jak lvice poraněná...
