Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/30

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
28

a tisknout ruku tvou a líbat plný blaha
tvé čelo, oči tvé i ústa tvoje drahá
tě celou zlíbati, tvých ňader cítit vlny…
Ó krásný večere! Ó kde jsi kouzlaplný!
Tak záhy že jsi zhas’, ty vlídný, sladký dechu!
Rci, co tu zůstalo z těch drahých slov a vzdechů,
z těch luzných záchvěvů a z toho objímání
i z toho, na čele i vyjasněné skráni
co jarem válo nám… Kde jsou ta vřelá slova? —
Kol ticho hluboké a noc ta červencová
nic neví, nepovi. Jen ve haluzích sosen
cos kvilí zhluboka, můj zrak je vlhce zrosen
a v čele studeném mi upomínka vázne,
když s hlavou schýlenou sním na lavičce prázdné.
Jak všecko prchá tu! Den za dnem jako jiný
a večer za dnem zas, ať nesl zář či stíny.
Jak všecko zaniká! — Ó moře dávných časů,
když s okem zářícím sem vklouzla pod terrasu
kdys paní čarovná a v jeskyni, kde chýlím
teď v dumách hlavu svou, se mihla šatem bílým
a s bledým panošem se scházívala tady
za jarních večerů, když kolem ze zahrady
nes’ vůni opojnou ten svěží, jarní vánek
a líbal čela jim a z tichých radovánek
je budil na chvili, by pak jim šeptal ve sny
vše ještě, blaženým a všemi květy vesny
jim snění ovijel… Kde jsou ty chvíle všecky,
rtů její usmání i vlídný pohled dětský
z pod snivých dlouhých brv — a ruka jeho kde je
k sladkému objetí!… Cos kolem jen se chvěje,
vzpomínka, pranic víc. A jednou do jeskyně
přesídlil asketa a s knihou na svém klíně
tu dlouho sedával, duch v modlitbách se ztrácel
a nebo vzpomínkou se v zašlé štěstí vracel