Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/31

 a v srdce hledíval, tam hluboko, až do dna:
 hrad starý, vysoký a příkrá skála rodná
 a měsíc, který plá a dívka, která sedá
 na vzdušném balkoně a ona, růže bledá,
 kams pozdrav posýlá… A jednou naposledy…
 A vidím asketu, jak níž se chýlí bledý
 v těch nocích bez konce, klid na té přísné tváři,
 klid mrtvý, hluboký a vážné rozjímání, —
 a v srdci — kdo to ví… Kam asketa se poděl?
 Teď břečtan zelení tu poustevnu kol oděl
 a mech vše zarůstá… Ó paní sladká vždycky,
 hle, nač tu myslím si a kterak romanticky
 jsem náhle naladěn, já, jenž kdy sotva chápal,
 proč lidi v samotu ved’ asketický zápal —
 a teď bych sám tu snil… Ne, přec to pálí v čele.
 Chci světlo, teplo, vzduch a nechci sníti déle!
 Teď my tu seděli — — kdo po nás asi bude,
 až po nás nezbude ni upomínky chudé,
 že jednou byli jsme — A noc už byla tmavá,
 z těch lesů hlubokých kol zněla píseň lkavá,
 a divně dojemná a veliká a sirá,
 když s tesknou vzpomínkou, jež nikdy neumírá,
 jsem zvolna lesy šel, tak sám a osiřelý
 a šel jsem nocí tou, jak šel jsem život celý
 i tam ti před námi ve stopách dráhy kleté.
 A já teď bez tebe jsem bál se v dusné tmě té.