Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/31

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


a v srdce hledíval, tam hluboko, až do dna:
hrad starý, vysoký a příkrá skála rodná
a měsíc, který plá a dívka, která sedá
na vzdušném balkoně a ona, růže bledá,
kams pozdrav posýlá… A jednou naposledy…
A vidím asketu, jak níž se chýlí bledý
v těch nocích bez konce, klid na té přísné tváři,
klid mrtvý, hluboký a vážné rozjímání, —
a v srdci — kdo to ví… Kam asketa se poděl?
Teď břečtan zelení tu poustevnu kol oděl
a mech vše zarůstá… Ó paní sladká vždycky,
hle, nač tu myslím si a kterak romanticky
jsem náhle naladěn, já, jenž kdy sotva chápal,
proč lidi v samotu ved’ asketický zápal —
a teď bych sám tu snil… Ne, přec to pálí v čele.
Chci světlo, teplo, vzduch a nechci sníti déle!
Teď my tu seděli — — kdo po nás asi bude,
až po nás nezbude ni upomínky chudé,
že jednou byli jsme — A noc už byla tmavá,
z těch lesů hlubokých kol zněla píseň lkavá,
a divně dojemná a veliká a sirá,
když s tesknou vzpomínkou, jež nikdy neumírá,
jsem zvolna lesy šel, tak sám a osiřelý
a šel jsem nocí tou, jak šel jsem život celý
i tam ti před námi ve stopách dráhy kleté.
A já teď bez tebe jsem bál se v dusné tmě té.