Ve zříceninách.
Byl večer nádherný a západ zkrvavělý.
Já cestou naslouchal, jak ptáci kolem pěli
a lesem hlubokým zněl slavný jejich choral,
když s duší opilou jsem zvolna dovrávoral
do tmavé jeskyně, kde seděli jsme sami
kdys v sladkém objetí… A opit vzpomínkami
tak dlouho seděl jsem, tu, kde tvá krásná hlava
se o mou opřela, teď moje postonává,
i srdce stůně mi, ó po tobě si stýská.
A zde přec bylo to, kde bylas tak mi blízka!
Po dlouhé procházce v tom vábném, tmavém lese,
kde stromy šuměly: ó děti, milujte se! —
a trnul vřes i mech, sto žhoucích dechů válo
tím šerem blouznivým, že srdce usedalo
a maně vlhnul zrak, jsme usedli si k sobě.
Ty na má ramena jsi ruce dala obě
a v oko zřela mi a líbala mne v ústa
a co stín večera kol víc a více vzrůstá,
tys jako hrdlička se ke mně úže vila
a okem zářícím jsi západ pozdravila
před chvílí loučení… A já — ó jaké štěstí! —
tvůj těžký, tmavý vlas svou rukou mohl plésti
a líbat bez konce a píti dech tvůj vlahý
a hladit hlavu tvou — tvé sladké zříti tahy
a cítit s radostí, že mohu tobě říci
to vše, co hořelo mi v duši milující
