Tato stránka byla zkontrolována
26
A k nám jak měsíc níž se listím vkrádá,
já stokrát ptal se: »Pověz, máš mne ráda?«
A odpovědí tvoje ústa vřelá
mi stokrát na rtech žárem zahořela.
A jako příval velkých, svatých tonů
se k nám cos chvělo šerem pavillonu.
Kde děsný žár a dlouhá léta muky,
mých skrání hloží a krev mojí ruky.
Ztracené žití i tu hrůzu před ním
tys zaplašila políbením jedním.
A dnes už drahá’s v dál zas odešla mi
z té lávky, kde jsme včera byli sami.
Je smutno dnes. Je pod mrakem a zima.
A v nitru mém cos neznámého dřímá.
Dnes na té lávce sedím sám a píši.
Kol z pavillonu vzácné květy dýší.
To bylo včera. V oku zář jsi měla —
teď snad jsi na to dávno zapomněla.
8. 8. 83
