Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/28

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
26

A k nám jak měsíc níž se listím vkrádá,
já stokrát ptal se: »Pověz, máš mne ráda?«

A odpovědí tvoje ústa vřelá
mi stokrát na rtech žárem zahořela.

A jako příval velkých, svatých tonů
se k nám cos chvělo šerem pavillonu.

Kde děsný žár a dlouhá léta muky,
mých skrání hloží a krev mojí ruky.

Ztracené žití i tu hrůzu před ním
tys zaplašila políbením jedním.

A dnes už drahá’s v dál zas odešla mi
z té lávky, kde jsme včera byli sami.

Je smutno dnes. Je pod mrakem a zima.
A v nitru mém cos neznámého dřímá.

Dnes na té lávce sedím sám a píši.
Kol z pavillonu vzácné květy dýší.

To bylo včera. V oku zář jsi měla —
teď snad jsi na to dávno zapomněla.

8. 8. 83