Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/22

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
20


Stín.

Když skloněn v drahé chvíli tvou hlavu v rukou mám,
v tvůj čistý profil bílý se v bázni zadívám
a jak ta noc se chýlí,
tvých ňader oddech slyším, ten svatý, vřelý dech,

S tou bílou, drahou skrání kdy na mé hrudi sníš: —
co je to, co mi brání a jaká je to tíž,
jež hlavu těžce sklání,
že nelíbám tě více a jenom na tě zřím?

Já vzpomínám si maně… A zamlžený zor
tou dálí zadumaně se dívá za obzor
v ty širé, spící pláně,
v tu dáli neskonalou, v ten zádumčivý kraj.

A náhle měsíc plane a světlem kmitne v ráz
v ty mraky potrhané; — svou září líbá nás
a mír nám v duše kane,
že cítíme v svých srdcích zrát píseň o štěstí.

A dlouho zříme na se, rty maně našly ret.
a celujem se zase — tvé rtíky, drobný květ,
tu zář v tvé vlhké řase,
tvou drahou, drahou hlavu, ty má, ty cele má!

Mé dítě, Marie má, ty sladká dcero hvězd,
ret ani slova nemá a noc tak ticha jest…
A zas… hle, velká, němá
ta první láska klade stín tmavý mezi nás.