Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/20

18

 Květ krvavý, jenž spálen dechem zimy.

     A zoufalý a ostrý mráz
     pak ušlehá až k hrobu nás
     a ústy zsinalými
     nám slední výkřik zachvěje,
     pak hrůzou srdce puká
     a není, není naděje…«

 A na mém čele bílá tvoje ruka.

     A ty jsi děla: »Nech to, nech — —
     hle, rosa chví se v lupenech
     a datel v kůru ťuká
     a družičce své slavík lká
     a v slávě rdí se západ
     a v dáli volá žežulka.

 Proč ty jen chtěl bys nad propastmi tápat?

     Hle, jaké štěstí všude jest
     a večer plný velkých hvězd,
     že duše počne chápat,
     i když je večer života,
     že jistě, jistě kdesi
     i nad ním hvězda mihotá.

 Ó milý můj, proč tebe život děsí?

    I kdyby zašel štěstí den,
    ó proč by byl jsi nekliden?
    čím byli a čím jsme si,