Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/20

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
18

Květ krvavý, jenž spálen dechem zimy.

A zoufalý a ostrý mráz
pak ušlehá až k hrobu nás
a ústy zsinalými
nám slední výkřik zachvěje,
pak hrůzou srdce puká
a není, není naděje...«

A na mém čele bílá tvoje ruka.

A ty jsi děla: »Nech to, nech — —
hle, rosa chví se v lupenech
a datel v kůru ťuká
a družičce své slavík lká
a v slávě rdí se západ
a v dáli volá žežulka.

Proč ty jen chtěl bys nad propastmi tápat?

Hle, jaké štěstí všude jest
a večer plný velkých hvězd,
že duše počne chápat,
i když je večer života,
že jistě, jistě kdesi
i nad ním hvězda mihotá.

Ó milý můj, proč tebe život děsí?

I kdyby zašel štěstí den,
ó proč by byl jsi nekliden?
čím byli a čím jsme si,