Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/19

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
17

Viz, já teď tuším, z žití most
jen láska k ráji klene,
když nejvíc bolí minulost...«

Tvé oko bylo lehce zamlžené.

»Ó miláčku, mé světlo, vím«
— já děl ti retem blouznivým —
»ty chvíle bezejmenné
jsou požehnáním našich čel,
jsou vůní a jsou září
a květem, který rozpučeL

— Však co nám zbude v drsnou zimu stáří?

Když potom láska prchne nám
k těm nadoblačným výšinám,
a úsměv z našich tváří
když vymizí — — Ó jak ti říc’.
v ten život pustý, holý,
rci, co nám ještě zbude víc?

Zda hrůzněji pak život nezaboli?

Když bez cíle a bez dechu
jdem k hrobu v ryčném pospěchu,
když drsný život svolí
nám z mladosti se přenésti,
ó drahé dítě, rci mi,
co je to, co je za štěstí...

Kaminský: Den štěstí.

2