Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/114

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena
112

 O milostpaní, nechvějte se,
 to vše jsou dávno mrtvé tony,
 a měsíc může v hravém plese
 k vám dál se dívat za záclony.

 Jak, milostpaní, ještě čaje?
 ó ruku líbám, krásná paní.
 Však choť váš tajně pozívaje
 už zastíníl si ruku dlaní, —
 nuž dobrou noc. Šla… Byla bledá,
 leč krásná, šťastná, zářící,
 když rámě dal jí, šťasten veda
 ji dveřmi v tichou ložnici,
 dřív zlíbav jí nach dětských líček.
 Já slyšel ještě, divně jatý,
 jak chodbou dozněl pantoflíček
 a došustily její šaty.

 Pak byl jsem sám. Noc byla tmavá,
 já světlo shas’ a snil tu o ní.
 Mně stále bylo, její hlava
 že nad klavír se ještě kloní
 a její malá, bílá ruka
 že probírá se klávesy,
 jak na srdéčko láska ťuká
 a jaro táhne nad lesy.
 A zřel jsem, měsíc tiše, chvějně
 jak stříbrem hrá jí ve vrkoči,
 já viděl Máchu na Valdštejně,
 ty jeho velké, smutné oči…

 Já díval jsem se dlouho do tmy
 a stále jsem ty oči viděl —