Oh, píseň ta! Já myslím na ni
tak dlouho už, rok a snad víc…
Leč dopěla jste, milostpaní,
a s mužem hravě žertujíc
jste poznámce se jeho smála
a v jeho zrak se dívala,
co ještě duše moje tála
tou písní, již jste zpívala.
Já viděl vás, leč o rok mladší,
když bloudili jsme v lesích sami,
kde v jásající písni ptačí
jste věčnou lásku slíbila mi.
Ten večer naší touze krátký
v té kráse divné, neobsáhlé
a opojné tak do pohádky
nám začaroval duše náhle — —
To bylo tehdá na Valdštejně,
kde obraz Máchův viděl nás
a paprsk luny měkce, chvějně
se v slzách vašich očí třás’…
Nám svět byl tenkrát básní velkou,
již opilí jsme blahem četli.
A pak… nuž, potom před veselkou
vám do kadeří vínek vpletli…
A na Valdštejně Mácha díval
se zádumčivě v prázdno dál,
a za večerem večer splýval
a vám se každý rájem zdál,
a do ložnice vaší luna
se denně kradla bezděky, —
jen v jednom srdci praskla struna
a dochvěla se na věky…
Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/113
Tato stránka byla ověřena
111
