Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/112

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena
110


Máchovy oči.

Já přišel k vám, v zář, světlo ze tmy
 a bylo mi tak divno u vás…
 Já samotářem a vy dětmi,
 jimž na rtech úsměv štěstí uváz’.
 Vy zvala jste mne, paní, k čaji
 a povídala všelicos —
 ah, jak ty chvíle ulétají
 v tom lehkém dýmu papiros!
 K pianu potom sedla jste si
 a hrála jako jednou… víte…
 ah bože, vy teď nad klávesy
 už sotva o tom přemýšlíte!

 A madame, vám je do vrtochů,
 hned ze smíchu ret náhle němí,
 jste plnějšího těla trochu
 a zrak váš časem upřen k zemi,
 ó rozumím! — jak čaj mi chutná,
 se ptáte, plna rozpaků,
 a náhle jste tak bledá, smutná
 a máte vlhko ve zraku…
 Leč zmatek ten jak přišel, mizí,
 a divný mír si v oči leh’,
 co píseň jako zlato ryzí
 vám zazvonila na ústech.