Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/112

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
110


Máchovy oči.

Já přišel k vám, v zář, světlo ze tmy
a bylo mi tak divno u vás…
á samotářem a vy dětmi,
jimž na rtech úsměv štěstí uváz’.
Vy zvala jste mne, paní, k čaji
a povídala všelicos —
ah, jak ty chvíle ulétají
v tom lehkém dýmu papiros!
K pianu potom sedla jste si
a hrála jako jednou… víte…
ah bože, vy teď nad klávesy
už sotva o tom přemýšlíte!

A madame, vám je do vrtochů,
hned ze smíchu ret náhle němí,
jste plnějšího těla trochu
a zrak váš časem upřen k zemi,
ó rozumím! — jak čaj mi chutná,
se ptáte, plna rozpaků,
a náhle jste tak bledá, smutná
a máte vlhko ve zraku…
Leč zmatek ten jak přišel, mizí,
a divný mír si v oči leh’,
co píseň jako zlato ryzí
vám zazvonila na ústech.