Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/115

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


jak v srdce kdos by dýku vbod’ mí,
tak bylo mi… já nenáviděl
i miloval svět celý, celý
a opojený tichem tím
a písněmi, jež duší zněly,
a neznámým dřív pohnutím
jsem žhoucí čelo chladil na skle;
a ve tmě, která vůkol zela,
jsem slyšel záchvěv struny prasklé,
jež v duši se mi probouzela.

A zas a zas v tom tichu vlahém
jsem viděl starý obraz známý —
a bylo mi, nad cizím blahem
že cosi v nitru naříká mi…
Mně bylo, že jak Mácha kdysi
i já už umřel před lety,
že dávno umrlého rysy
jsou v jiného snad zaklety,
že v prsou srdce nemám ani
a mrtvým že mne najdou ráno — —
vždyť pod tím vaším štěstím, paní,
mé srdce dávno zakopáno…